INSIDER: Zbyněk Pospěch
Opavský odchovanec, který má za sebou bohaté ligové zkušenosti, zahraniční angažmá i dva ligové tituly. Aktuálně je navíc trenérem opavského béčka. Ano, mistr ligy s Libercem a s Petržalkou, Zbyněk Pospěch, je dalším ze série rozhovorů ze zápasového zpravodaje. Tento vznikal k víkendu otců a svou premiéru měl na zápase s Táborskem.
Zbyňku, jak vzpomínáš na své fotbalové začátky. Kdo tě vlastně přivedl k fotbalu?
U mě to paradoxně byla máma, která mě poprvé přivedla na fotbalový stadion. Původně jsem však chtěl hrát hokej, protože můj brácha chytal a já chtěl taky. To ale máma zatrhla. Takže jsme šli jednou na fotbalový stadion a od té doby mi to zůstalo. Je to vlastně její zásluha a za to bych jí chtěl moc poděkovat, protože jsem ve fotbale našel svůj život. Na mámu jsem pyšný, protože byla vždycky obětavá a jezdila se mnou na všechny zápasy, stála při mě a věřím, že jsem ji dělal radost.
Jak vůbec vypadala tvá cesta do opavského áčka?
Když jsem šel z dorostu, tak to nebylo jednoduché, protože jsem si přetrhl křížový vaz. Potom co jsem se dal dohromady jsem ale začal nastupovat pravidelně. Naskočil jsem do ligy a začal sbírat první zkušenosti, jenže jsme pak hned sestoupili. To ale bylo v době, kdy pak přišel pan trenér Jarůšek, do Opavy přišel Švanci jako velká hvězda a my jsme měli super partu a skvělý tým. Podařilo se nám postoupit zpět do ligy a já jako mladý kluk jsem měl možnost zažít i takový velký úspěch, který tady byl. Mi se pak díky Opavě během jedné nebo dvou sezon navíc podařilo odrazit do ligového fotbalu, když jsem přestoupil do Slovácka.
Slovácko ale není tvým jediným angažmá. Namátkou můžeme vybrat obě pražská ,,S”. Výraznou stopu jsi zanechal v Liberci a v Petržalce, kde jsi dokázal vyhrát ligu nebo například v Dukle, kde ti to pálilo. Na které angažmá vzpomínáš nejraději?
S postupem času, když se na to dívám jinýma očima, tak to vnímám všechno úplně jinak. Pár let zpátky jsem byl ještě z fotbalu takový uzavřený a zhrzený. Na každé to angažmá se vzpomíná jinak. Adres bylo více, ale vždycky jsem v kariéře stoupal každým přestupem vzhůru, nebo jsem to tak aspoň vnímal. Nejvíce určitě vzpomínám na Liberec, protože jsem s ním vyhrál svůj první ligový titul. To je pro fotbalistu obrovský úspěch a tehdy jsem si ani neuvědomoval, co to vlastně je. Rád vzpomínám také na své první angažmá ve Slovácku, kde mě vedl pan trenér Jarolím, který ze mě dokázal dostat asi nejvíce. Byl ten typ přísného trenéra, kterého jsem při své povaze potřeboval. Určitě bych nechtěl zapomenout na Slavii nebo na Duklu, kde jsem měl svou nejlepší střeleckou sezonu. Jedinou kaňkou byla Zbrojovka, kde se staly věci, které bych dále nerozváděl. A v neposlední řadě samozřejmě Petržalka, kde jsem získal svůj druhý titul a také pohár. Na všechno, co jsem měl možnost prožít vzpomínám rád, s klukama se potkáváme na různých akcích nebo zápasech legend a je skvělé, když se můžeme potkat, popovídat si a zavzpomínat na to, jak všechno tehdy bylo. Jsem také součástí Sigiteamu, který bych rád v létě přivedl také do Opavy.
Po konci profesionální kariéry jsi se ocitl ve futsalové Opavě. Jak jsi se k tomu dostal?
Jednou mě Lukáš Krčmařík oslovil, jestli si nechci zahrát futsal. Já mám rád výzvy a adrenalin, takže jsem na to kývnul. Bavilo mě, že tam bylo více hráčů, které jsem znal jako například Petr Vašek nebo Tomáš Binar. Bylo to vyhecované, všichni se na nás chtěli vytáhnout. Musím říct, že mě to chytlo a navíc se nám dařilo. Povedlo se nám postoupit do druhé ligy, což byl velký úspěch pro Ferram a pana Tůmu s Frantou Marcelem. Oni to do dneška pořád nechápou, že jsme jim pomohli. Moje tělo už ale není připravené na futsal. Dneska už tam jsou mladí kluci, ale opravdu musím říct, že jsem si to užil.
Pojďme do současnosti. Ty aktuálně trénuješ opavské béčko. Jak jsi se vůbec dostal k trenéřině jako takové?
Je to hodně spojeno s mým synem, který hraje fotbal a já ho k tomu od mala vedl. Nebylo to však podle mých představ a on tak přešel do Slavie Opava, kde jsem se rozhodnul, že bych mu chtěl pomoct a trénovat ho. Nějakým způsobem jsem znal nebožtíka pana Čelůstku a stal jsem se trenérem U15 na Slavii. Byl tam se mnou i Lukáš Krčmařík, takže to bylo fajn. Musím říct, že mě to od první chvíle bavilo, navíc jsme dokázali vyhrát soutěž starších žáků. Pak přišla nabídka od pana Kolínka trénovat opavské béčko a vrátit se tam, kde jsem vyrůstal od malička. Rád jsem se vrátil. Dostalo se mi i velmi příjemného přivítání, když jsem v prádelně viděl paní, které tam byly i když jsem z Opavy odcházel. Do béčka jsem šel s tím, abych se zase něco nového naučil, udělal si trenérskou licenci B, což se mi povedlo a nyní usiluji o áčkovou licenci.
Parťáka na trenérské lavici ti dělá tvůj bývalý spoluhráč Zdeněk Partyš. Je to takový bonus?
Určitě to je veliký bonus. Zdena do toho vstoupil trošku později, ale známe se dlouho, ať už hráčsky nebo normálně ze života. Výborně jsme si sedli lidsky i fotbalově, protože na hru máme stejný pohled a názor. Samozřejmě se neshodneme vždy, ale dokážeme konstruktivně dojít k nějakému závěru, což je strašně důležité. O mě se sice říká že jsem rebel, ale Zdena je taky horká hlava, takže to má něco do sebe. Dnešní generace hráčů totiž potřebuje tvrdou ruku, protože jim právě to chybí. Musí zároveň pochopit, že všechno co děláme je jen pro jejich dobro. Myslím, že nám to společně funguje, v soutěži jsme o dva body druzí, kluci se snaží a já jim věřím. Doufám, že i oni věří nám. Bez vzájemné důvěry by to totiž nešlo.
Od aktivního hraní jsi však neutekl ani ve čtyřiceti letech.
Ono to má samozřejmě spojitost s tím, že fotbal hraji celý život, jsem hravý a bojovný typ a chci vyhrát za každou cenu. Když vidím kluky, se kterými jsem hrál, že s tím sekli, tak mě to mrzí. Dokud mé tělo funguje a dokud to jde, tak chuť fotbalu a adrenalin mám v sobě. Zatím si neumím představit, že jednoho dne to už nepůjde a budu muset pověsit kopačky na hřebík. Mám rád partu, na hřišti se vyřvat, vyhrát, nadat si a pak jít společně na pivo nebo na kafe. V Lazcích se nám daří a fotbal mě pořád baví a naplňuje. I tam se snažím předat své zkušenosti a klukům pomoct. Dokud to půjde, tak budu chtít pokračovat, protože jednou mi tělo řekne dost a budu se toho muset vzdát.