Adam Rychlý: Cítím vůči Opavě obrovský závazek

Adam Rychlý nastoupil k poslednímu soutěžnímu utkání 28. května 2023. Další zápasy však vinou zranění přidat nemohl a sezonu 2023/2024 tak celou prožil jen jako divák. Čím vším si musel projít, jaký je jeho aktuální zdravotní stav nebo jak se těší na nový začátek se dozvíte v rozhovoru.

Adame, hned na úvod pojďme zpátky v čase. Konec sezony 2022/2023, boj do posledního kola, ve kterém nastupuješ přes bolest a pod prášky. Nikdo však nemohl tušit, že tě tyto zdravotní problémy vyřadí na tak dlouhou dobu.

Už do jarní části sezony jsem šel lehce limitovaný. V listopadu loňského roku jsem totiž absolvoval operaci, kdy mi byly po zlomení zánártní kůstky vytaženy šrouby z nohy a naskočil jsem rovnou do zimní přípravy. Zpětně však musím říct, že kdybych tomu dal ještě měsíc klid, tak mě to dnes nedožene do takové fáze, ve které se aktuálně přes půl roku nacházím.

V průběhu této sezony to ale vypadalo nadějně. Dokonce jsi se vrátil zpátky do tréninkového procesu, ale nakonec si musel znovu na operaci. Co se přihodilo?

Když to ještě vztáhnu zpátky na konec sezony 2022/23, kdy jsme se zachraňovali až v posledním kole, tak jsem už čtyři kola do konce věděl, že jdu opravdu přes bolest. Byl jsem v takovém stavu, že jsem bez prášku od bolesti v podstatě nevylezl z domu. Do konce sezony to probíhalo v rytmu, že jsem dokázal jen odtrénovat a jel jsem domů, kdy jsem neuměl ani chodit. Následovala tří týdenní přestávka, kdy jsem tomu nechal klid a doufal jsem, že se vše uklidní a nastoupím zpět do letní přípravy. To se vlastně také stalo, protože jsem začal opět trénovat a necítil jsem nic, co by mě mělo limitovat. Před utkáním s Wroclawí jsem však opět začal cítit bolest. Nakonec se ukázalo, že to už není problém jen se zánártní kůstkou, ale díky špatnému našlapování, kdy jsem se snažil ulevovat noze, se to začalo projevovat na celkové nestabilitě kotníku. Při prvních prognózách to vypadalo na natažené vazy, ale až pan doktor Stošek mi na vyšetření zjistil, že to vypadá na přetržení jednoho z vazů. Následně jsme se domluvili na termínu první operace, která proběhla v listopadu.

V konečném součtu jsi od listopadu loňského roku podstoupil celkem čtyři operace. Co se člověku v takové chvíli honí hlavou?

Když to vezmu od první operace, kdy jsme se domluvili na plastice vazu, která kotník zpevní, tak ta proběhla 1. listopadu. Tyto data si pamatuji přesně. (pousmál se) Plánovali jsme, že po operaci stihnu čtvrtfinále MOL Cupu s Duklou, proto jsem neváhal ani minutu. Konzultovali jsme to i s klubem, který tomu byl rovněž nakloněn. Moje tělo ale bohužel špatně zareagovalo na materiál, ze kterého byla plastika vyrobena. První tři týdny vše vypadalo na dobré cestě. Na začátku prosince jsem jel jen na kontrolu, kdy rána vypadala špatně. Jizva se začala otevírat a rozpadat, takže jsem 6. prosince podstoupil reoperaci, kdy mi doktor Stošek ránu vyčistil a znovu zašil. Tím se však posunul také můj návrat. Nebyl bych to ale já, aby se opět něco nestalo. Zkraje nového roku jsem jel do Karviné na kontrolu, kde mi měli jen vytáhnou stehy. Týden před kontrolou jsem však opět začal cítit bolest, noha mi otekla a rána byla zarudlá. Nakonec to dopadlo tak, že mě museli hospitalizovat a udělat třetí reoperaci. V tu chvíli jsem si myslel, že je to konec, že už fotbal můžu pověsit na hřebík. Psychicky mě to zlomilo. Materiál mi z nohy vyndali a nasadili mi antibiotika s tím, že 6. ledna mám jít domů. Nakonec si mě v nemocnici nechali ještě týden na pozorování. Opět bych to ale nebyl já, kdyby se něco nepřihodilo. Noha mi opět otekla a nikdo nevěděl, co se děje. Bylo 15. ledna, kdy jsem si říkal, že mě už pustí domů a šel jsem na kontrolní rentgen, kde zjistili, že mám začínající zánět do kosti. V tu chvíli mě to zlomilo takovým způsobem, že jsem měl před očima úplný konec fotbalu. Kdyby to totiž zjistili o chvíli později, tak bych o nohu pod kotníkem přišel. Následovala v pořadí čtvrtá operace, kdy mi celou nohu vyčistili a nasadili antibiotika a granulát, který měl zabránit šíření infekce. Ze čtyř dnů v nemocnici se nakonec stalo 49 dní. Nejvíc mě z toho všeho asi položily antibiotika, která jsem měl denně. Když jsem to pak s přítelkyní počítal, tak to vyšlo na nějakých 253 infuzí. V momentě, kdy mě pouštěli, tak ze mě byl ještě další tři týdny ležák. To bych řekl, že bylo nejhorší období, která mám už doufám za sebou. Chtěl bych strašně poděkovat doktoru Stoškovi, který mi obrovsky pomohl.

Podle tvého povídání je zřejmé, že to muselo být psychicky extrémně náročné. Pro hráče obecně není nikdy příjemné, když jsou delší dobu zranění, ať už kvůli ním samotným, tak také kvůli vztahu s klubem…

Jsem strašně rád za to, jakým způsobem se ke mě klub postavil. Vím, že do mě klub musí investovat nějakou část peněz. A jak se pak asi klub může dívat na hráče, který rok nehraje fotbal. Za tohle jsem klubu opravdu a upřímně vděčný, protože mi dal možnost se vrátit zpátky k fotbalu. Cítím vůči Opavě obrovský závazek za to, co pro mě udělala. Na oplátku bych teď pro Opavu chtěl udělat něco já. Vrátit se zpátky na hřiště a společně něco většího dokázat.

V průběhu tvého zranění došlo také ke změně majitele klubu, jak si tuto změnu vnímal, respektive vnímáš? Přece jen si celou situaci sledoval trochu více z povzdálí než kluci, kteří byli v tom období na stadionu každý den.

Nechci říkat, že jsem to vnímal nějak víc, protože se mi v té době honili hlavě myšlenky, jestli ještě někdy vůbec budu moct chodit a hrát fotbal. Postupně, kdy se začal můj zdravotní stav lepšit, jsem ale začal vnímat i tyto věci. Stále častěji jsem opět dojížděl na stadion, potkával se s klukama, kteří mě výborně přijali a řešili jsme společně i toto téma. Jsem rád, že opavský klub spadl pod ruku soukromého vlastníka, který tady určitě dává nemalé peníze. Pro Slezský je to jen dobře.

V posledních týdnech jsi se už pohyboval opět s týmem. Pozoroval jsi tréninky a jezdil jako divák na zápasy. Kabina ti už musela opravdu chybět.

Už během pobytu v nemocnici jsem byl v kontaktu s kabinou, realizačním týmem i s maséry. Jsem rád, že jsem s nimi měl možnost komunikovat alespoň takto na dálku. Ale jakmile to šlo, tak jsem se těšil na to, až je budu moct navštívit. Chyběla mi ta atmosféra, ať už ta v kabině nebo ta v hledišti. V nemocnici jsem si promítal, že nastoupím zpátky do zápasu, dám gól, poběžím ke kotli a prožiju si ten přítomný okamžik. (usmívá se)

Zapojil jsi se také do aktivit spojených s klubem. Například na turnaji družin jsi nedávno předával ocenění i autogramy. Nechyběl jsi ani na sportovním dni. Potěšilo tě, jaký byl o tebe zájem?

Mě vždycky takové akce a události dělají radost. Měl jsem radost, že toho můžu být součástí a můžu vystoupit z takového, pro mě začarovaného kruhu. Většinu času řeším jen samé rehabilitace, doktory a cvičení, takže je to pro mě příjemné zpestření. Hrozně mi to pomáhá také po psychické stránce, kdy mám pocit, že pořád do klubu patřím, a že je o mě takový zájem.

Nyní ale pojďme ještě na skok zpátky k fotbalu. Pomalu odkládáš berle, jaké jsou tedy ty nejnovější prognózy? Aktuálně se asi pilně věnuješ rehabilitaci?

Budou to tři nebo čtyři týdny, kdy jsem odložil berle. Začínám jinak zatěžovat nohu a musím říct, že je to náročné. Po každé námaze je noha více citlivá a moje chůze momentálně není úplně optimální. Zdá se, že je to na dobré cestě, ale nechci říkat žádné datum, protože i před první operací jsme říkali, že budu na Duklu a máme tady půlku června dalšího roku a já teprve odložil berle. Mám před sebou kontrolu, kdy se uvidí co a jak bude dál. Já ale udělám maximum pro to, abych se mohl vrátit.

Tušíš, kdy bychom tě mohli vidět zpátky na hřišti?

Ono to záleží také na tom, jak se s tím vším momentálně vypořádá mé tělo. Nebude to ze dne na den, ale mám za sebou lidi, kteří mě podporují a věřím, že to bude co nejdříve. Poděkování jednoznačně patří mé přítelkyni, bez které bychom tady ten rozhovor možná ani nedělali. Dojížděla za mnou do Karviné v podstatě každý den a byl to takový můj opěrný bod v té psychicky složité a vypjaté situaci. Nemá to lehké se mnou ani teď, kdy na sebe kladu velké nároky a snažím se co nejvíce maximalizovat pokrok, který na sobě pociťuji. Všechno nyní závisí na mém těle, jak se s tím popere.

Je něco, co by si chtěl říct na závěr?

Jednu vsuvku na závěr bych měl. Chtěl bych vzkázat všem mým “věrným podporovatelům”, kteří mě už odepsali a nevěřili mi, že se dokážu vrátit na hřiště. A až se jednou tady v Opavě na hřiště vrátím, tak je pozvu na zápas a koupím jim vstupenku na hlavní tribunu. (směje se)